Menu

Hokejisté od A do Z - Maurice "The Rocket" Richard, střelec, kvůli kterému se bouřil celý Montreal

| |
Maurice Richard se Stanley Cupem / Profimedia.cz Maurice Richard se Stanley Cupem / Profimedia.cz

R je písmenkem velmi bohatým na slavné příjmení. I když se dá vyjmenovat opravdu spousta velkých hokejových jmen, suma sumárum, jedno jméno je i tak jednoznačně největší legendou. Ale pojďme pěkně postupně.

Brad Richards stále brázdí ledy NHL, ale už stihl odehrát 1058 zápasů, získat v nich 904 bodů, vyhrát dva Stanley Cupy, Conn Smythe Trophy nebo Lady Byng Trophy. Bill Ranford jako brankář odchytal v NHL 647 zápasů, jako hráč vyhrál 2 Stanley Cupy, ke kterým přidal 3 na pozici trenéra brankářů. To, že nebyl jen brankářem do počtu, dokazuje Conn Smythe Trophy. Za zmínku z hráčů s písmenem R na začátku příjmení stojí určitě i Jeremy Roenick, který sice nemá Stanley Cup ani individuální trofej, ale v 1363 zápasech nasbíral 1216 bodů.

usasports logo n
Vtáhneme vás do zákulisí severoamerických sportů (FB, Twitter)

Stéphane Richter získal 2 Stanley Cupy. Jako nejmladší hráč dal 50 gólů v sezóně za Canadiens a zároveň je dosud posledním, komu se to podařilo. Gary Roberts strávil v NHL 21 sezón, vyhrál Stanley Cup, Bill Masterton Memorial Trophy a nasbíral 910 bodů. Brankář Mike Richter vedl Rangers až k triumfu v roce 1994. Má Lester Patrick Award a za sebou ďábelských 666 odchytaných zápasů v NHL. Jean Ratelle má za sebou 21 sezón a 1267 bodů nasbíraných v 1281 zápasech. Byl známý svým příkladným vystupováním na ledě, za což si vysloužil dvakrát Lady Byng Trophy, nominován na trofej byl až 9-krát. Je uveden v Hokejové síni slávy.

Mark Recchi má na svém kontě tři Stanley Cupy se třemi různými týmy. V roce 2011 byl nejstarším hráčem v historii ligy s přesným zásahem ve finálové sérii ve věku více než 43 let. V NHL odehrál neuvěřitelných 1652 zápasů a nasbíral 1533 bodů. Obránce Larry Robinson s přezdívkou Big Bird pro svoji obrovskou postavu (102 kg a 193 cm) vyhrál s Montrealem šest Stanley Cupů, v jedné sezóně i s Conn Smythe Trophy na kontě. V 1384 zápasech nasbíral slušných 958 bodů. Dvakrát vyhrál James Norris Memorial Trophy. Je uveden v Hokejové síni slávy. Robinson se vydal i na trenérskou cestu, jako hlavní trenér stál na lavičce v 501 zápasech a s New Jersey se dvakrát dostal až do finále, z toho jedno bylo úspěšné. Luc Robitaille byl draftován až ze 171. místa, ale odehrál v NHL 1431 zápasů a nasbíral 1394 bodů. Vyhrál Calder Memorial Trophy a Stanley Cup, jednou jako hráč a dvakrát po ukončení kariéry jako člen organizace Los Angeles. S Kanadou vyhrál Kanadský pohár a Mistrovství světa a je členem Hokejové síně slávy. Henri Richard, The Pocket Rocket, vyhrál tolik Stanley Cupů jako celý Detroit dohromady. Jeho 11 triumfů dosud nepřekonal v NHL žádný hráč. Celou kariéru strávil v Montrealu, v 1256 zápasech nasbíral 1046 bodů a z individuálních ocenění má Bill Masterton Memorial Trophy. To, že je členem Hokejové síni slávy, je samozřejmostí.

Současný trenér Colorada Avalanche a někdejší brankář nejvyšších kvalit, Patrick Roy, má za sebou určitě zajímavou kariéru a také velmi zajímavý příběh. V NHL odchytal 1029 zápasů, z čehož 551 bylo vítězných, v play-off se těšil z vítězství 151-krát v 247 startech. Co se týče vítězství a zápasů v play-off, Roy je absolutním rekordmanem mezi brankáři NHL. Až třikrát vyhrál Conn Smythe Trophy, což se dosud žádnému jinému brankáři ani hráči v poli nepodařilo. 4-krát vyhrál Stanley Cup, dvakrát s Montrealem a dvakrát s Coloradem. Z individuálních ocenění se může pyšnit ještě pěti William M. Jennings Trophy, třemi Vezina Trophy a jako trenér Jack Adams Award. Jeho dres s číslem 33 vyřadilo i Colorado a i Montreal. V roce 2006 byl uveden do Hokejové síně slávy.

Který hokejista na písmeno R má za sebou zajímavější a úspěšnější kariéru jako Patrick Roy nebo např. Henri Richard? Právě starší bratr druhého zmíněného, ​​Maurice Richard, nebo pokud chcete "The Rocket". Je prvním hokejistou, který dokázal nasbírat 50 gólů v 50 zápasech a prvním útočníkem, který nastřílel 500 branek. Vyhrál osm Stanley Cupů, Hart Trophy a mimochodem je po něm pojmenována trofej NHL pro nejlepšího střelce sezóny. V 40. a 50. letech dokázal v NHL, která byla tehdy opravdu jen pro tvrdé chlapíky a povoláním více než nebezpečným, odehrát téměř tisícovku zápasů se ziskem téměř tisíce bodů. Zahrál si v 13 zápasech All-Star po sobě a 14-krát se ocitl v nejlepší pětce sezóny.

Velký talent v chudých podmínkách

Joseph Henri Maurice Richard se narodil 4. srpna 1921 v Montrealu rodičům Onésimemu a Alici, rozené Laramée, jako nejstarší z osmi dětí. Otec pracoval jako tesař a během Velké hospodářské krize žila rodina ve velké chudobě, neboť otec ztratil práci. Poprvé si Maurice obul brusle již ve věku 4 let a zpočátku brázdil upravený led na potocích a rybnících, který mu otec připravil. První organizovaný hokej hrával až jako 14-letý, předtím hrál s kamarády Bago nebo hokej bez brankářů. Věnoval se také baseballu a byl dokonce i boxerem, ale hokej byl jeho největší vášní.

Aby mohl hrát ve více ligách, často hrával pod různými pseudonymy, neboť pravidla nepovolovaly hrát jednomu hráči ve více soutěžích. S jedním z týmů se mu podařilo třikrát po sobě vyhrát ligu a v sezóně 1938/1939 dokonce nastřílel 133 branek z celkových 144 gólů celého týmu. V šestnácti letech nechal Maurice školu a začal pracovat s otcem v továrně. Později se zapsal na technickou školu, kde získal i živnostenský list. Jako 18-letý vstoupil do týmu Verdun Juniors, ale jako nováček hrával sporadicky. V jen 10 duelech sezóny, na které nastoupil, vstřelil 4 góly, ale v play-off přidal 6 gólů jen ve 4 zápasech a Verdun vyhrál pohár. Vedení zaujal, a tak začal hrát na farmě Montrealu v Quebec Senior Hockey League, ale hned v prvním zápase si zlomil kotník a sezóna pro něj skončila. Ze začátku kariéry byl Maurice považován za křehkého hráče, kvůli čemuž byl považován za nevhodného do boje a zároveň i toto zranění ho "zachránilo" od bojů v 2. světové válce.

Mimo ledu byl Maurice velmi tichým a skromným člověkem. S budoucí manželkou Lucille se seznámil ve věku 17 let, když ona měla jen 14. Byla sestrou jeho spoluhráče v týmu. Vzali se o tři roky později, i když si její rodiče mysleli, že je na vdávání příliš mladá. Její přátelská povaha pomohla konzervativnímu Mauriceovi vyrovnat se se zklamáním v hokeji i v osobním životě a hokejista jí vděčí za to, že rozjel svou kariéru do výšin.

Po uzdravení se vrátil na led, odehrál 31 zápasů, ale opět se zranil, tentokrát si zlomil zápěstí. I přesto byl povolán do prvního týmu Canadiens v sezóně 1942/1943, jelikož fanoušci volali po lepších výsledcích, protože většina hráčů bojovala na frontách a také jim chybělo více frankofonních hráčů v týmu. Oblékl si dres s číslem 15, podepsal roční smlouvu na 3 500 dolarů a vybruslil na ledy NHL. První gól dal 8. listopadu 1942 do sítě Rangers. Jeho první sezóna v NHL ale byla krátká, Maurice si zlomil nohu a tak stihl odehrát jen 16 zápasů. Otevřela se tak otázka, zda je tak křehký hráč schopný hrávat profesionální hokej.

Hráč se pokoušel dostat do armády, ale ti ho po rentgenových snímcích odmítli, jelikož odhalili nedoléčené zlomeniny. Kvůli nim byl Maurice dokonce nucen změnit styl bruslení. Ponížen odmítnutím bojovat za svou zemi v armádě, Maurice nasadil tvrdý trénink a pracoval hlavně na zesílení svého těla. Před sezónou 1943/1944 se mu narodila dcera Huguette, kvůli které změnil číslo dresu na devítku, kterou oblékal do konce kariéry. Jeho dcera vážila při porodu přesně 9 liber (cca. 4 kg). Uzdravený Richard dokázal nastoupit na až 46 zápasů z 50 a nasbíral 54 bodů, což ho dělalo třetím nejproduktivnějším hráčem v týmu. Tato sezóna ukončila řeči o jeho neschopnosti hrát hokej v NHL a udělala z něj jednoho z nejlepších mladíků v soutěži. Trenér posunul Maurice na levé křídlo vedle Toea Blakea a Elmera Lacha a spolu vytvořili The Punch Line, nejúdernější formaci 40. let v NHL. Richard dal během play-off 12 gólů, včetně pěti v jednom semifinálovém zápase proti Torontu. Hlavně zásluhou jeho formy v play-off se Canadiens těšili z prvního Stanley Cupu po dlouhých 13 letech.

Následující sezóna 1944/1945 se nesla v duchu rekordů. 28. prosince 1994 nastřílel do sítě Detroitu 5 gólů, ke kterým přidal 3 asistence. Stalo se to večer v den, kdy se celý stěhoval do nového bytu a před zápasem tvrdil, že je opravdu vyčerpaný. Jeho rekord až po 32 letech zlomil Darryl Sittler, když nasbíral v jednom utkání 10 bodů. Během sezóny zlomil 25. února 1945 rekord Joea Maloneho v počtu gólů v sezóně, když se trefil hned 45-krát. Od tohoto momentu se mu všemožně soupeři snažili zmařit jeho střeleckou aktivitu. Richarda hákovali, sekali, dokonce ho sráželi rukama na led. Osm zápasů se nedařilo Mauriceovi vstřelit kýžený 50. gól, až přišel poslední zápas sezony v Bostonu. 2 minuty a 15 sekund před koncem utkání se Richard dočkal a jeho úspěch je dosud jedním z najoslavovanejších momentů NHL. V bodování skončil druhý za Lachem a před Blakem. Punch Line tak obsadila první tři místa produktivity.

V další sezóně, už po 2. světové válce, i když Montreal opět vyhrál Stanley Cup, Richard vsítil už jen 27 branek a tak zlé jazyky dávaly 50-gólovou sezónu za následek velkému počtu chybějících hvězd ligy, které bojovaly na frontách. Takové řeči ale utichly poté, co Maurice nastřílel 45 branek a získal Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče sezóny. Soupeři pokračovali v znemožňování Richardu hrát svůj hokej a v provokacích. Všechno to vyústilo v druhém zápase finále proti Torontu, když Richardovi povolily nervy a udeřil hokejkou protihráče do hlavy. Richard byl suspendován na rozhodující zápas a Montreal ho prohrál.

Před novou sezónou žádal Richard spolu s kapitánem týmu Émile Bouchardem zvýšení platu, což generální manažer, Frank Selke rázně odmítl. Hráči na protest nenastoupili na přípravné zápasy, ale když viděli, že odmítnutí hrát za Habs nepomůže, spokojili se s tím, co vydělávali a vrátili se k hraní hokeje. Punch Line ale skončila poté, co Blake utrpěl zranění, které ukončilo jeho kariéru a později se zranil i Richard. To mělo za následek nepostoupení Montrealu do vyřazovacích bojů. Po pouhých 28 a 20-gólových sezónách pak následovaly 43 a 42-gólové, z nichž druhá jmenovaná z něj udělala nejlepšího střelce v historii Canadiens.

V následující sezóně 1951/1952 vynechal opět pro zranění 20 zápasů, ale v play off pomohl týmu probojovat se až do finále. V sedmém rozhodujícím semifinálovém utkání proti Bostonu, byl naražený Leoom Labim rovnou do kolena Billa Quackenbushe, což způsobilo Richardovi otřes mozku. Značně dezorientovaný, s tržnou ránou nad okem, kterou mu zašili, se vrátil na led a rozhodl sérii. Legendární je jeho fotka podávání si rukou se soupeřovým brankářem Dickem Irvinem, který měl také symptomy otřesu mozku, a také kvůli čemu pustil Richardovu střelu za svá záda. Finále proti Detroitu Montreal prohrál v 4 zápasech, když dal jen 2 góly.

FOTO: https://upload.wikimedia.org/wikipedia/en/d/d2/Henry_and_richard.jpg

Další sezóna se nesla v duchu překonání rekordu NHL v počtu vstřelených gólů Nelso Stewarta. 29. října 1952 dvěma góly do sítě rivala z Toronta rekord vyrovnal, za což si vysloužil dokonce od soupeřova publika mohutné ovace. Richardovi se podařilo vstřelit vytoužený 325. gól, který znamenal nový rekord až o 4 zápasy později. Ovace domácích byly tak silné, že dokonce porušily trámovou konstrukci haly. Sezónu ukončil s 28 góly a 61 body a stal se prvním hráčem v NHL, který dokázal pokořit 20-gólovou hranici v prvních 10 plných sezónách kariéry. Dalších 7 gólů Richarda v play-off znamenalo návrat Stanley Cupu do Montrealu. 18. prosince 1954 pokořil hranici 400 gólů v NHL.

Agrese na ledě na Richarda pokračovala a Richard oplácel stejnou kartou. Za následek to mělo špatné vztahy s prezidentem ligy Clarence Campbellem a následné pokuty a suspendace. Po zveřejnění kritiky v deníku Samedi-Dimanche, byl nucen zaplatit pokutu 1000 dolarů za tyto řádky: "Co udělal, když byl Jean Béliveau úmyslně dvakrát zraněn Billem Mosienkem z Chicaga a Jackem Evansem z týmu Rangers. Nic. Potrestal Gordieho Howea, když téměř vybil oko Dollard St. Laurentsovi? Ne. Zajímavé, že jen já a Dick Irvin máme dost odvahy bojovat za naše práva proti tomuto diktátorovi." Podle Richarda Campbell nesnášel frankofonních Kanaďanů. To dávali najevo i rozhodčí a Maurice své nervy nedokázal držet na uzdě. Koncem roku 1954 si Richard vysloužil pokutu 250 dolarů za facku, kterou dal rozhodčímu. Tak jako na ledě i mezi fanoušky, kteří byli běžnými pracující lidmi, se začala šířit nenávist vůči anglicky mluvícím Kanaďanům ve městě. Frankofonní obyvatelstvo bylo chudší, většinou ho tvořila pracující třída, která dělala v továrnách, které vlastnili Američané a hlavně anglicky mluvící Kanaďané.

Richard Riot

13. března 1955 se setkal Montreal Canadiens s Bostonem Bruins. Dodnes je tento zápas považován za jeden z nejnásilnějších v dějinách NHL. Hal Laycoe z Bostonu hraním vysokou holí zranil Richarda tak, že si jeho rána vyžádala 5 stehů, hra pokračovala až do přerušení. Richard jako smyslů zbavený a plný zlosti uměle doplňované ze všech minulých incidentů, se vyřítil na Laycoeho, který shodil rukavice a hokejku a byl připraven na bitvu. Avšak Richard ho napadl hokejkou, kterou mu zasáhl rameno a hlavu. Čárový rozhodčí, Cliff Thompson, se ho rozjel zastavit, ale Richard stihl na soupeři polámat hokejku. Když se mu konečně podařilo zastavit, Richard se neovládl a dvěma ranami složil rozhodčího na led, který skončil v bezvědomí. Led opustil Richard až s trenérem. Deník Montreal Herald psal, že Richardova tvář vypadala jako bramborová kaše.

Richard si vysloužil trest do konce utkání a automatickou 100-dolarovou pokutu, Laycoe dostal 5 + 10 minut. Bostonská policie vtrhla do haly zatknout Richarda, ale jeho spoluhráči zablokovali vstup do šatny. Policie odešla až poté, co NHL slibovala vyšetřit celou událost. Richard se tak zatčení vyhnul, ale byl převezen do nemocnice pro vážné zranění hlavy a bolesti břicha. 16. března prezident NHL, Clarence Campbell, nařídil setkání všech zúčastněných stran. Jednání se zúčastnili všichni rozhodčí, Richard, Laycoe, asistent generálního manažera Canadiens, Ken Reardon, generální manažer Bruins, Lynn Patrick, trenér Canadiens, Dick Irvin, a šéf rozhodčích NHL, Carl Voss. Richard na svou obranu uvedl, že si neuvědomil, že se ho pokouší zastavit rozhodčí, ale myslel si, že je to další hráč Bruins, úmysl zaútočit na Laycoea přiznal.

Campbell po jednání vydal 1200-slovní rozsudek, ve kterém se psalo i toto: "... Nemám žádné pochybnosti o tom, že rozsudek na ledě, který udělili rozhodčí za úder do obličeje protihráče, byl správný. Nemyslím si, že Richard napadl rozhodčího neúmyslně, jak řekl ve svém stanovisku. Už před přibližně třemi měsíci došlo k podobné situaci, když Richard odmítal uznat rozhodčím autoritu v zápase. V této situaci byl trest mírnější, neboť ho spoluhráči zastavili. Hráč byl varován před dalším incidentem s rozhodčím. Pohár trpělivosti ale přetekl. Zda byl tento čin důsledkem zkratu nebo se konal s jasným úmyslem, není podstatné. Byl to typ činu, který nelze tolerovat ani hvězdě. Richard je suspendován do konce sezóny včetně play-off."

V Montrealu pokládali toto rozhodnutí za nespravedlivé a kruté. Byla to nejdelší suspendace, kterou Campbell za své 31-leté působení ve funkci udělil. Kancelář NHL zaplavilo množství telefonátů, někteří prezidentovi ligy vyhrožovali smrtí. Obecně v lize ale pokládali trest za mírný a nedivili by se i vyššímu. Jack Adams se GM Detroitu vyjádřil, že liga nemohla být mírnější a i suspendaci do ledna by považoval za přiměřenou. Hráč Detroitu, Ted Lindsay, by pokládal i doživotní zákaz hrát NHL za přiměřený. Prezident Bostonu, Walter A. Brown, souhlasil s tím, že to je nejmenší trest, jaký mohla liga dát.

Frankofonní Montrealští fanoušci to ale považovali za ponížení a suspendaci svého nejoblíbenějšího hráče pokládali za vyvyšování se anglicky mluvících nad francouzsky mluvícími. Campbell na výhružné telefonáty nedbal a 17. března se rozhodl navštívit domácí zápas Montrealu proti Detroitu, i když mu to ostatní funkcionáři velmi nedoporučili. Už dvě hodiny před zápasem začaly před Montreal Forum protesty a snaha rozbít bránu a vtrhnout na stadion byla zatržení policií. Dav se proto přemístil na Cabot Square naproti hale a jeho počty přesáhly 6000 lidí. Kromě transparentů proti Campbellovi zde bylo vidět nápisy jako: "Vive Richard", "No Richard, no Cup" nebo "Náš národní sport zničen".

Z davu "veselého", jak ho na začátku popisovaly noviny, se ale stal dav "rozzlobený". Fanoušci začali házet kousky ledu a rozbíjet okna na tramvajích. I když tento souboj byl bojem o první místo, podle brankáře Canadiens Jacquese Planteho zápas nikoho nezajímal a všichni se obávali davu, který byl venku. Trenér Canadiens se vyjádřil, že fanoušky vůbec nezajímalo, zda v ten večer prohrají byť i 100:1. V průběhu první třetiny se do lóže posadil Cambell a 15 000 fanoušků začalo bučet a zanedlouho zasypali jeho místo různým ovocem, zeleninou a odpadky. Po první třetině vyhrával Detroit 4:1 a řádění pokračovalo. I přes obrovskou snahu policie zastavit zuřivé fanoušky, se jednomu podařilo proklouznout až ke Campbellovi a po tváření se, že mu jde podat ruku mu jednu vrazil. Předtím, než by ve fyzickém útoku pokračoval, se policii podařilo zpacifikovat ho.

Po chvíli byla v hale hozena bomba se slzným plynem, zápas byl přerušen a stadion evakuován. Campbell našel útočiště na klinice, kde se setkal s generálním manažerem Canadiens, Frankem Selkem, se kterým podepsal dohodu pro Adamse o kontumačního výhře Red Wings v tomto zápase. Na zápase byl přítomen i Richard, ale ten stadion opustil hned po vypuknutí násilností, protože jeho přítomnost by ještě více rozvášnila dav. Evakuovaný dav se přidal k 6 tisícům demonstrantů před stadionem, křičel "Pryč s Campbellem, ať žije Richard" a vydal se do ulic. Dav napadal kolemjdoucí, rozbíjel okna, převracel auta, zakládal požáry. Více než 50 obchodů bylo zničeno, 12 policistů a 25 demonstrantů zraněných. Demonstrace skončily až okolo třetí ráno a bylo zatčeno prý až 100 lidí. Celkové škody se vyšplhaly na 100 000 dolarů (téměř 900 000 dolarů podle dnešního kurzu). Adams vinil ze všeho montrealské funkcionáře: "Pokud by tak Richarda neopěvovali, neudělali z něj takového hrdinu, že začal cítit, že je více než celý hokej, nic z toho by se nestalo."

Incident byl událostí číslo jedna v celé zemi a jak Campbell, tak i Maurice, byli nuceni vyjádřit své stanovisko. Richard se bál být upřímný, protože by to vedlo k dalším násilnostem a tak do médií řekl: "Protože jsem příliš bojoval, dostal jsem se do problémů v Bostonu a byl jsem suspendován. Je těžké nepomoci chlapcům v play-off, přesto však chci udělat všechno dobré pro lidi i pro tým. Nedělejte žádné další násilnosti a podpořte svůj tým proti New Yorku a Detroitu, jak se jen dá. Já jsem svůj trest dostal a příští rok se vrátím a pomůžu klubu a chlapcům vyhrát další pohár."

Campbell zůstal hrdý a považoval svou účast na zápase za povinnost prezidenta ligy. Jiného názoru byl rozzuřený starosta Montrealu, Jean Drapeau, který považoval jeho účast na zápase za provokační a vinil ho za všechno, co se ve městě událo. Jean Béliveau, centr týmu, považoval v době incidentu Campbellovu účast na zápase za nevhodnou, ale po letech uznal, že v případě, že by nenavštívil zápas, by pokazil své renomé, svou autoritu a ve fanoušcích by vyvolal pocit, že se skrývá a bojí. Kvůli suspendaci Maurice přišel o Art Ross Trophy, kterou získal jeho spoluhráč, Bernie Geoffrion, který získal o jeden bod více. Za to ho dokonce vypískali v posledním zápase sezóny vlastní fanoušci. Montreal, i když v play-off postoupil do finále, podlehl Detroitu v 7 zápasech, když se poprvé v historii stalo, že domácí tým vyhrál všechny zápasy. Na lavičce Canadiens po sezoně skončil Dick Irvin, který šel do Chicaga, ale o rok později podlehl rakovině kostí.

Celý incident měl v sobě více než jen boj za suspendovaného hráče. Mnozí věří, že právě tento moment vedl k Tiché revoluci frankofonního obyvatelstva Kanady v boji za stejná práva. Richard byl vnímán jako hrdina, který se vzbouřil proti nátlaku anglicky mluvících vůči francouzsky mluvící etnicitě, jejíž počty se stále zvyšovaly. Novinář André Laurendeau čtyři dny po incidentu napsal: "Můj bratr Richard byl zabit" a poukázal na to, že dlouho pasivní lid, který tiše seděl a zdál se být vůči útlaku lhostejný, se probudil.

Návrat na ledy NHL

V sezóně 1954/1955 měl Maurice Richard dva cíle: udržet své nervy na uzdě a splnit slib, který dal fanouškům. Do týmu přibyl Mauriceův mladší bratr, Henri, a novým trenérem týmu se stal Toe Blake, bývalý člen Punch Line, který se spolu s generálním manažerem, Frankem Selkem, mimo jiné staral i o klid Maurice v zápasech. Vyplatilo se. Maurice nasbíral 71 bodů v základní části, 14 dalších bodů v 10 zápasech play-off a Canadiens se těšili ze Stanley Cupu po oplacení prohry Detroitu ve finále. Richard vstřelil v rozhodujícím zápase vítězný gól. V následující sezóně po ukončení kariéry Emiley Boucharda, zvolili spoluhráči za kapitána právě The Rocket a ten dovedl tým k dalšímu triumfu. V další sezóně, 19. října 1957 v zápase proti Chicagu, překonal Maurice hranici 500 gólů jako první hráč v historii NHL. Sezónu ukončili Habs ziskem dalšího poháru, když po vrácení ze zranění achilovky pomohl týmu v play-off ziskem 15 bodů v 10 zápasech. K triumfu přispěl vítězným gólem ve finálové sérii.

V sezóně 1958/1959 byl Maurice ve věku 37 let nejstarším hráčem v NHL. Kvůli zlomenému kotníku odehrál v základní části jen 42 zápasů, v další jen 51 kvůli zlomenině lícní kosti. V obou sezónách se ale Canadiens těšili ze Stanley Cupu, což znamenalo 5 vítězství v řadě a to dosud znamená rekord NHL. Tým Canadiens z let 1955 - 1960 je považován za jednu z devíti oficiálních dynastií, které rozeznává NHL (zbývající jsou Ottawa Senators 1919-1927, Toronto Maple Leafs 1946-1951, Detroit Red Wings 1949-1955, Toronto Maple Leafs 1962-1967, Montreal Canadiens 1964-1969, Montreal Canadiens 1975 -1979, New York Islanders 1980-1983, Edmonton Oilers 1983-1990, pozn. autora).

Před sezónou 1960/1961, 15. září 1960, Maurice Richard ukončuje hokejovou kariéru. V oficiálním prohlášení Maurice zdůvodnil své rozhodnutí obavou z vážného zranění a tím, že ukončení kariéry zvažoval už dva roky. Ve věku 39 let už byl pro něj hokej příliš rychlý.

Na začátku své kariéry měl Maurice přezdívku "The Comet" (kometa) a až později se dostal k známější "The Rocket" (raketa). Ta je připisována společně novinářům Baz O'Mearovi z deníku Montreal Star a Dink Carroll z Montreal Gazette. Toe Blake o něm řekl: "Když se rozjel, nic ho během jeho cesty nedokázalo zastavit." Glenn Hall se přidal se slovy: "Co si na něm pamatuji, byly jeho oči. Když k Vám přiletěl s pukem na hokejce, jeho oči se leskly až svítily. Bylo to děsivé." Maurice byl jedním z nejtypičtějším střelců. 5-krát vedl tabulku střelců a ani jednou kanadské bodování. "Maurice by Vám nepřihrál ani sůl," vzpomíná jeden z jeho spoluhráčů.

Po ukončení kariéry mu Selke nabídl pozici velvyslance týmu a po třech letech se stal viceprezidentem týmu Canadiens, ale cítil se zbytečný, a tak o rok později z funkce odstoupil. Po ukončení kariéry hokejisty Richard hledal smysl dalšího života a bál se, že zůstane zapomenut, a tak se snažil své jméno zviditelnit. Založil časopis Maurice Richard's Hockey Illustrated, který vlastnila firma 544/9 Tavern (544 gólů dal Maurice v kariéře a číslo 9 nosil na dresu, pozn. Autora) a dělal prodavače mnoha výrobků včetně piva, přípravků na barvení vlasů, autobaterií, rybářského náčiní či dětských hraček. V roce 1972 se nakonec vrátil k hokeji, když přijal pozici hlavního trenéra Quebecu Nordiques ve WHA, ale po dvou zápasech, výhře a prohře, to vzdal, protože to podle jeho slov nebylo pro něj.

S manželkou Lucille vychoval 7 dětí: Huguette, Maurice Jr., Norman, André, Suzanne, Polo a Jean. Měl 14 vnoučat. V roce 1992 oslavovali 50. výročí svatby, ale dva roky na to Lucille podlehla rakovině. V roce 1998 byla Richardovi diagnostikována rakovina žaludku. Ze zhoršujícím se zdravotním stavem se u něj pak objevila Parkinsonova nemoc a později Alzheimerova choroba. Zemřel 27. května 2000 na selhání dýchacího traktu v důsledku rakoviny.

Canadian Press ho třikrát během jeho kariéry označila sportovcům roku, v roce 1957 získal Lou Marsh Trophy pro nejlepšího kanadského sportovce. V roce 1960 Canadiens vyřadili jeho dres s číslem 9 a v roce 1961 ho uvedli do Hokejové síně slávy po udělení výjimky čekací lhůty. V roce 1967 obdržel prestižní titul Order of Canada, který v roce 1998 následoval titul Companion of the Order of Canada. Do Kanadské sportovní síně slávy jej uvedli v roce 1975 a v roce 1999 dostal hvězdu na Kanadském chodníku slávy. Ocenění se mu dostalo i od anglické královny, když v roce 1992 dostal Queen's Privy Council for Canada. Po smrti mu v Quebecu odhalili sochu jako vůbec prvnímu člověku, který nebyl politikem. Od roku 1999 NHL uděluje na jeho počest Maurice "Rocket" Richard Trophy pro nejlepšího střelce sezóny.

PS: doporučuji podívat film The Rocket: The Legend of Rocket Richard.



Komentáře

Přidejte svůj komentář k článku

 
Pro psaní komentářů se musíte přihlásit

Reklama

sobota, 26.11.2016 20:10 | Články

Get Better Academy chystá mezinárodní juniorský turnaj

Přední česká basketbalová akademie GBA pořádá mezinárodní juniorský turnaj s příznačným názvem YOUNG GUNS GBA Invitational Prague 2016. Utkají se… Číst dál...
středa, 23.11.2016 15:52 | Články

Sprint Cup: Jimmie Johnson poprvé zvítězil v Miami a zajistil si tak titul šampiona, čímž vyrovnal dvě legendy tohoto sportu

Před námi byla opět neděle a to znamenalo, že se pojede další závod série Sprint Cup. Tentokrát byl o mnoho… Číst dál...
středa, 16.11.2016 16:20 | Články

Sprint Cup: Joey Logano zvítězil ve Phoenixu, zatímco nehoda na konci závodu zcela zamotala souboj o postup do Miami

Jezdci série Sprint Cup se pomalu, ale jistě připravují na poslední závod sezóny v Miami. Na programu byl předposlední závod… Číst dál...
zpátky nahoru